Nesmíme nastavovat tvář našich bližních
Iniciativa 17-11 s Mons. Tomášem Holubem o etice válečného konfliktu
Pásmo večerů věnovaných sociálnímu učení církve a společensko-politickému rozměru křesťanství pokračuje i na podzim tohoto roku. Společným tématem tří večerů mezi říjnem a prosincem je účast církve na světovém dění, ve světové politice. Setkání v divadle Miriam 11. listopadu mělo na pořadu téma etiky válečného konfliktu. Na besedu k nám přijel Mons. Tomáš Holub, generální vikář královéhradecké diecéze a první vojenský kaplan Armády České republiky.
Při posuzování etických otázek spjatých s válkou, užitím síly v sebeobraně nebo k obraně svého majetku či vlasti, je třeba dbát na spravedlnost. Jsme povinni zasáhnout ve prospěch svých bližních, je-li jim ubližováno. Nesmíme stát lhostejně v povzdálí, být „nad věcí“ nebo nespravedlnost jen „spánembohem“ komentovat. Křesťanský postoj „nastavit i druhou tvář“ je možný, ale jen vztahujeme-li ho na sebe. „Nesmíme nastavovat tvář našich bližních.“
Každý zásah v jejich prospěch má ale přesná pravidla. Křesťané se v této věci odnepaměti snaží zformulovat pravidla univerzálně platná, kterým může rozumět i člověk, jehož rozum není osvícen vírou. O užití sily může na základě učení Tomáše Akvinského rozhodnout pouze legitimní autorita (např. hlava státu, nikoli třeba povstalci; nesmíme tedy brát spravedlnost do vlastních rukou), musí být důkladně zkoumán správný úmysl a silové řešení přichází v úvahu až jako poslední možnost, ultima ratio, až když všechny ostatní možnosti byly vyčerpány.
Tomáš Holub zmínil nové jevy. S tématem odstrašování souvisí vynález jaderných zbraní. Problematičnost jejich použití je nasnadě: nasazeny mohou být jen stěží, znamenaly by pohromu; na druhou stranu nelze jejich odstrašovací sílu jen předstírat, jinak by se staly zbytečnými. Často skloňovanými tématy současné diskuse je etika humanitárního konfliktu a etika boje s terorismem. V případě, který nastal při náletech na Kosovo na konci 90. let, je snaha zjednat mír a odstranit bezpráví na civilním obyvatelstvu v rozporu s principem státní suverenity. Nejžhavější otázkou při boji s teroristy je to, zda jsme schopni terorismu předcházet (otázka prevence a předjímání). Zmocní-li se teroristé např. biologických zbraní a vypustí je v metru mezi civilisty, je už pozdě bojovat. U obou problémů se spravedlivý či nespravedlivý charakter války odvozuje mimo jiné od řádně prověřených informací. Druhá válka v Iráku nebyla v tomto ohledu válkou spravedlivou, protože vstupní informace, na jejichž základě se Spojené státy a další mocnosti rozhodly intervenovat, byly falešné. Hodnotíme teď celou akci striktně eticky, odhlížíme od politického rozměru a důsledků celé akce.
Od geopolitických souvislostí jsme se přesunuli k problémům individuálním. Je podle křesťanství přípustný pacifismus (odpírání vojenské služby)? Jak se vyvíjel názor církve? Křesťanství se do doby, než se stalo povoleným a později i státem podporovaným náboženstvím římské říše, spoléhalo na modlitbu, která je silnější než síly zla; přemáhání zla dobrem je častým motivem Tertuliánovým a Origenovým. Už svatý Augustin ale zformuloval učení, které počítá se zásahem či intervencí ve prospěch postižené strany. Pokonstantinovská církev až do Druhého vatikánského koncilu byla k pacifismu více než skeptická. Až poslední koncil opatrně připouští, že pacifismus možný je, ale nesmí zpochybnit schopnost bránit se. Kdyby se ovšem ze všech stali pacifisté, nejspíše by se od této tolerance muselo ustoupit.
Takzvaná výhrada svědomí je jasná u skutků, které jsou zlé samy o sobě a které norimberský proces označil za zločiny proti lidskosti. Znásilňování žen, vyvražďování civilního obyvatelstva musíme odmítnout, i kdyby nám to někdo nařídil; nelze se vymlouvat na rozkaz z vyšších míst. Výhradu svědomí zpochybní naopak to, když jsme pasivní a nejsme ochotni pomoci našim bližním v úzkých.
Tomáš Holub se zabýval i diplomatickými nástroji, jež má k dispozici Svatý stolec. Ve hře jsou tyto skutečnosti: Svatý stolec vystupuje jako obecně respektovaná etická autorita; jedná jako eventuální zprostředkovatel (vatikánští diplomaté byli například poslední, kdo jednali v USA i v Iráku před vypuknutím druhé války v Zálivu); nepominutelná pro mírotvorné poslání církve je i přítomnost křesťanských komunit v dané zemi. Rádoby jasná rezolutní stanoviska mohou vést k eskalaci napětí, k útokům na křesťany atd.
Účastníci večera se ptali, jak posoudit, co je už oprávněný důvod k zásahu v nějaké zemi. Lze se předem připravit na konkrétní konflikt, nebo máme jen velmi obecný rámec jako předpoklad k našemu náročnému, ale plně svobodnému rozhodování? Projevili skepsi k americkým zásahům v Iráku a Afghánistánu. Přišlo šedesát pozorně naslouchajících účastníků.
Pavel Mareš
Mons. ThLic. a plukovník Tomáš Holub (* 1967) byl v letech 1998–2006 první hlavní kaplan Armády České republiky. V současné době je generální vikář královéhradecké diecéze.
Informační leták