MUDr. Marie Svatošová

Bylo úterý 9. června, sál divadla Miriam opět plný a čekající na přednášku o hospicích a hospicové péči a to od ženy nejpovolanější, kterou paní doktorka Marie Svatošová, jako zakladatelka hospiců v České republice, bezesporu je. Její přednáška byla vyvrcholením, zakončením, tématu o bioetice, kdy, jak bylo řečeno v úvodu, jsme chtěli poznat i oblast lidského života ne zrovna populární a to umírání, odcházení člověka, péči o umírající (přesněji smrtelně nemocné) i o jejich bližní, jak je v hospicové péči zvykem.

Paní doktorka Marie Svatošová po maturitě na SZŠ v Náchodě pracovala rok jako zdravotní sestra, pak vystudovala LFKU v Hradci Králové a dva roky byla sekundářkou na interně v Semilech, poté přesídlila do Prahy a do r. 1989 pracovala jako praktická lékařka. V lednu 1990 odešla do České katolické charity a se svými spolupracovníky vybudovala síť domácí péče v Čechách i na Moravě. V roce 1993 založila občanské sdružení Ecce homo, které společně s královéhradeckou charitou otevřelo 8.12.1995 první český hospic v Červeném Kostelci. V červnu 2005 vznikla Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče a paní doktorka se stala první prezidentkou. Věnuje se také publikační činnosti. V roce 2002 dostala státní vyznamenání – medaily za zásluhy III. stupně.

Hospice a umění doprovázet

Podle statistik WHO (světová zdravotnická organizace) mají počty nádorových onemocnění stoupající tendenci a prognóza do budoucna je spíše neradostná. Ne všechna onemocnění musí nutně končit smrtí, ale pokud se stane, nádor je zhoubný a vyléčení nemožné (z medicínského hlediska), hledáme možnost jak nemocnému konec života zpříjemnit co nejvíce. Hledáme hospic.

„Milé kolegyně a milí kolegové, nevím, komu z vás se dostanu do ruky ve své poslední chvíli, zapamatujte si už dnes, co vám teď řeknu, vaše terminální pacientka Marie Svatošová“, touto větou zahajuje paní doktorka svoji přednášku medikům. Začala ji tak i pro nás a hned vysvětlila pojem terminální pacientka – tj. pacientka k smrti se blížící, což jednou budeme každý a každý si přejeme slušné zacházení ve svých posledních chvílích.

Umírání dříve a dnes – ještě před několika desetiletími se umíralo doma, v láskyplném prostředí, ovšem chyběla odbornost v péči, dnes umíráme pod odborným dohledem, ale v prostředí cizím. Cílem hospiců je kombinace obojího, laskavé prostředí s odbornou péčí. I když je smrtelná nemoc zlem pro každého, pro spoustu pacientů se stane „výzvou a příležitostí“ zamyslet se nad smyslem svého života, přerušit honbu za malichernostmi.

„Lékař může uzdravit někdy, ulevit často a potěšit vždycky“ (dr. Hutchinson). V hospici je cílem dobré umírání. Hospic tedy slibuje, že pacient nebude trpět nesnesitelnou bolestí, že bude vždy respektována jeho lidská důstojnost a že nebude sám.

Lůžková forma, domácí hospicová péče a denní stacionáře jsou formy hospicové péče, a ta se dělí na tři časové úseky – pre finem, in finem, post finem. První úsek začíná v okamžiku, kdy pacient vyslechne diagnózu a uvědomí si, že jeho nemoc může vést ke smrti. Druhá část je vlastní umírání – in finem, jehož délka je od minut po měsíce. Obdobím post finem je nazývána péče o pozůstalé.

Které pacienty je možno přijmout na hospicové lůžko? Člověka, kterého choroba ohrožuje na životě, který potřebuje paliativní péči (tato péče si neklade za cíl pacienta uzdravit), není nutná hospitalizace v nemocnici (už byly vyčerpány všechny možnosti nemocniční péče, operace, ozařování, chemoterapie, a nemoc pokračuje), a není možná péče domácí. Tedy většina hospicových pacientů má pokročilé stadium nádorového onemocnění, menší část má jinou chorobu vedoucí k blízké smrti.

Ošetřující personál hospice musí mít jasno v pojmech zdraví, nemoc. Podle světové zdravotnické organizace zdraví znamená soulad čtyř pojmů – plné tělesné, duševní, sociální a duchovní blaho člověka, od čehož se ovšem odvíjí i čtyři potřeby nemocných. I přes vysokou úroveň má naše české zdravotnictví ten nedostatek, že se zpravidla zajímá jen o tělesné potřeby pacientů. Lékaři se řídí výsledky laboratoře a nezajímá je, jak se pacient cítí. V hospici jsou laboratorní výsledky velmi špatné a přesto se pacienti mohou cítit dobře, dokonce mnozí řeknou, že jsou šťastní. Jako příklad (který jako jediný z mnoha uvádíme) tady paní doktorka mluvila o pacientce, která přišla do hospice s diagnózou rakoviny slinivky břišní a půl roku se nevyspala. V hospici se vyspala hned první noc, ve velmi krátké době se, díky P. Kubíčkovi, smířila s Bohem, a následně i se svojí snachou a proto mohla prohlásit, že je opravdu šťastná.

Léčba bolesti má tři stupně zvládnutí. Základem je, aby se pacient mohl bez bolesti vyspat, což už v dnešní době vlastně velký problém není. Různým dávkováním léků, eventuelně jejich kombinací je možné také zajistit, aby pacient bez bolesti odpočíval. Třetího stupně ale již není možné dosáhnout vždy, tj. aby se člověk mohl bez bolesti pohybovat. Bolest ovšem zhoršují i duševní problémy, např. hněv, deprese, úzkost. Pomoci zvládnout tyto potíže je na ošetřující osobě.

Fáze nemoci podle MUDr. Elizabeth Kübler Rossové. Německá lékařka rozdělila chování hospicových pacientů do několika fází:

fáze – negace, šok, pacient se dověděl diagnózu, nechce ji přijmout.
fáze – fáze agrese, hněvu, vzpoury, „proč zrovna já…“
fáze – vyjednávání, smlouvání, „když se uzdravím, dám postavit kapličku….“
fáze – deprese, smutek
fáze – rezignace
fáze smíření, přijetí; k této fázi dojít je snahou, cílem, hospicového provázení.

Stejnými fázemi jako pacienti prochází i jejich rodiny i když s časovým posunem, jsou „pozadu“. A vlastně až když se všichni dostanou do poslední fáze tj. smíření, je umírání klidné a důstojné.

Režim dne v hospici je volnější, do značné míry si ho určuje sám pacient. Návštěvy jsou zde permanentně, 365 dnů v roce, 24 hodin denně, na pokojích jsou pro rodinné příslušníky přistýlky. Jednolůžkové pokoje, telefony, volnost pohybu, dokonce i možnost mít u sebe domácího mazlíčka.

Pro rodinu je také dobře vědět, co by ještě nemocný rád zařídil a udělat vše pro splnění tohoto, posledního, přání.

Několikrát v přednášce zaznělo, jak je důležité s pacienty mluvit (týká se jak lékaře, tak rodiny) o jejich zdravotním stavu - sdělit pravdu a nevzít naději. Říct pravdu ne příliš brzy a ne příliš pozdě. Příliš brzy znamená, že ještě nemáme potvrzenou diagnózu, příliš pozdě by znamenalo, že si pacient nestihne uspořádat své věci.

Také jsme slyšeli o 4 modelových situacích, které při doprovázení nastanou (sejde se osoba doprovázená a osoba doprovázející) – v prvním případě věřící lékař, věřící pacient – souhra, není problém v komunikaci. V druhém případě nevěřící lékař a věřící pacient – komunikace vázne; dále věřící lékař, nevěřící pacient; a konečně oba nevěřící, také není problém.

Se vztažností ke třetí formě, věřící lékař, nevěřící pacient, mluvila paní doktorka o logoterapii – hledání smyslu ve zdánlivě nesmyslných věcech. Jejím tvůrcem je vídeňský neurolog a psychiatr Viktor Emil Frankl. Jeho stěžejním dílem je kniha Lékařská péče o duši.

Logoterapie je postavená na jedinečnosti, neopakovatelnosti jak člověka, tak každého přítomného okamžiku. Okamžiky vyplňujeme hodnotami a to, dle Frankla, tvůrčími, prožitkovými a postojovými. Tvůrčí hodnoty – sem řadí práci (podle autora zaujímají tyto hodnoty nejnižší postavení), prožitkové hodnoty, to je vnímání krásy, umění, ale i láska. Postojové hodnoty znamenají zaujmout postoj ke své situaci. S vyššími hodnotami se setkáváme v hospicích – pacient sice nemůže vyplnit život již tvůrčími hodnotami, prací, ale hodnot vyšších schopen je (lásky, přijetí své nemoci).

Utrpení hospicového pacienta je změnitelné a nezměnitelné, změnitelné můžeme a musíme změnit, od toho je paliativní medicína, ovšem s druhým si poradit neumíme.

Péče o pozůstalé – asi třetina pozůstalých nějakou dobu a nějakou formu péče potřebuje. Hospicový personál komunikuje s rodinou telefonicky nebo písemně, ale je možná i osobní návštěva. S vděčností jsou přijímána setkávání pozůstalých, říká se jim „zápis do knihy živých“, kdy se přímo v hospici vždy za nějaký čas lidé sejdou a při mši svaté a následném pohoštění vzpomenou na své drahé zemřelé.

Ke konci přednášky mluvila paní doktorka o častém jevu při práci s lidmi a sice o syndromu vyhoření a také o jeho prevenci, které se v hospicích věnuje velká pozornost. Pečlivý výběr personálu, který chápe, že tady se lidi neuzdravují, ale umírají, dále společné akce, pěkné vztahy mezi sebou, smysl pro humor, to vše je určitou zárukou, že lidé neodchází z důvodu vyhoření.

Tolik stručný výběr z velice poutavé přednášky, jejíž celý záznam je na webových stránkách pod logem 17-11. Čas od času vysílá tuto přednášku i televize Noe. V závěru večera zaznělo mnoho různorodých dotazů a samozřejmě odpovědí na ně.

Marie Mocová