Církev, ekumenismus a univerzální hodnoty
Římskokatolická farnost v Praze-Strašnicích, KDU-ČSL v Praze 10 a Karmelitánské nakladatelství Vás zvou na besedu z cyklu Iniciativy 17–11, která se koná ve středu 9. února 2011 od 19 hodin ve farním sále.
Hostem setkání bude prof. Jan Sokol.
Večerem provází Pavel Mareš, vstup je volný, každý slušně položený dotaz je hostem zodpovězen.
A jaké otázky zazní?
- Pátrání po původu slova ekumenismus.
- Jaká jsou znamení pro ekumenismus v naší době?
- Společné dobro a subsidiarita: dva principy sociální nauky a komplikace s jejich dnešním přijetím.
- Vymezení lidských práv a jejich univerzální povaha.
- Ekumenismus a 2. ekumenický vatikánský koncil.
Prof. Jan Sokol, filozof, vysokoškolský učitel, překladatel. Jeho nejznámější knihou je Malá filosofie člověka: slovník filosofických pojmů. Spolupráce na překladu Nového zákona (český ekumenický překlad), textů Mistra Eckharta či Teilharda de Chardin. Ministr školství ve vládě Josefa Tošovského (1998), kandidát na prezidenta (2003). Děkan Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy (2000-2007).
Video
Předložené náměty
1. Původ slov ekumena, ekumenický, ekumenismus. Co nám pátrání po původu těchto slov říká dnes, do naší situace?
2. Společné dobro a subsidiarita.
Dva základní principy sociální nauky církve jsou pojem společného dobra (bonum commune), jež má při svém jednání každý povinnost hledat, a subsidiarita, kterou bychom v organizovaných společenstvích, v organizacích, měli respektovat. Podle některých jsou univerzálním „majetkem“ naší kultury, civilizace. Přesto má řada lidí k prvnímu výhrady a druhé nerespektují. Společné dobro prý vůbec neexistuje, protože nic jako společnost není, jsme jenom jednotlivci. Nebo z druhé strany, panuje tu po létech totality jistý ostych: po době „celospolečenského zájmu“ a ubíjejícího kolektivismu musíme být opatrní a společné dobro si teprve v pozvolném procesu vyjasňovat. Deficit subsidiarity zase možná souvisí s neschopností delegovat na odpovědnost, přát jim prospěch. Jak byste problém uchopil Vy, aby oba pojmy získaly v očích současníků lesk, aby byly atraktivní?
3. Otázka lidských práv, jejich vymezení a univerzální povaha.
Katolická církev zejména v druhé polovině minulého století ústy papežů velmi hlasitě zvedla otázku lidských práv. Mluví o základních a nezadatelných právech (Jan XXIII.), mezi něž patří právo vyznávat svobodně své náboženství (Jan Pavel II). Současně od počátku připomíná, že jsou nejen práva, ale i povinnosti: že náš život by měl být prožíván v odpovědné svobodě. Dnes tváří v tvář hrubému násilí a terorismu, případně mocné lidové Číně, slábne vědomí univerzality základních lidských práv. A druhý problém, který se vynořil už někdy v 70. letech: katalog práv narůstá (reprodukční, dětská). Dostává se do konfliktu s tím, co je tradičně prožíváno, ale příliš nereflektováno, základní vztahy v rodině, změna v pojetí autority (dobrovolné přijetí místo předchozího „takto to má, musí být“).
Kde podle Vás máme stát? Na čem trvat? A co si připustit jako cosi sice mladšího data, odkud ale už nebude návratu? A čím a kde jako křesťané můžeme upozorňovat na porušování práv křesťanů i vyznavačů jiných náboženství? A když obměním titul jednoho Vašeho textu: Proč nejsou lidská práva ani přirozená, ani samozřejmá?
Informační leták