Proč má katolická církev svůj stát?
V úterý 1. prosince 2009 se uskutečnila přednáška Iniciativy 17-11 nazvaná „Potřebuje římskokatolická církev svůj stát“? V divadle Miriam přivítali posluchači pana profesora Františka Xavera Halase, českého diplomata a historika, který byl v letech 1990 - 1999 velvyslancem ve Vatikánu, a je autorem, mimo jiné, i knihy Fenomén Vatikán, tohoto „průvodce“ vatikánskou diplomacií.
Podle připravených otázek jsme se měli dozvědět o historickém vzniku Vatikánu, o roli státu při řešení např. mezinárodních sporů, také něco o organizačním schématu nebo jaké jsou možnosti osobního setkání s papežem, a proč vlastně katolická církev potřebuje stát.
Celé vyprávění bylo prokládáno osobními vzpomínkami na dobu, kterou profesor Halas v Římě strávil, na jeho setkávání s Janem Pavlem II. A závěrečné otázky z publika napovídaly, že téma je pro posluchače nadmíru zajímavé a vyptávat by se dokázali dlouho.
Odpovědi profesora Františka X. Halase na otázky položené během večera
Co je Vatikán a jaký je jeho vliv na světovou politiku?
Vatikán, latinsky mons Vaticanus, je pahorek. Jeden z četných kopců ve zvlněné krajině střední části Apeninského poloostrova na východ od Tyrrhenského moře. Nedaleko od tohoto pahorku teče Tibera, říční tepna hlavního města Itálie Říma a tato vyvýšenina, jež leží vzhledem k původnímu Římu na předměstí, se zvedá za Tiberou, na pravém břehu řeky, zatímco střed Říma se nachází na břehu levém.
Výraz Vatikán ovšem nenabyl proslulosti vzhledem k nějakým význačným vlastnostem stejnojmenného pahorku, nýbrž proto, že se jím označuje jeden z evropských států, jenž má mezi nimi a nejen mezi nimi zcela zvláštní prvenství: pokud jde o rozlohu, je totiž Vatikán nejmenším státem na celém světě. Jeho teritorium vskutku nepokrývá o mnoho víc než pahorek sám a kousek jeho úpatí. Zabírá plochu necelé půlky čtverečního kilometru.
Nebylo by nesnadné uvést o něco podrobnější zeměpisné údaje o nejmenším státě světa než je právě podaný stručný popis vatikánské topografie. Ale to by stěží dokázalo přidat něco podstatného k tomu, co o tomto zvláštním útvaru vypověděla již uvedená fakta. A se stejným výsledkem by se pravděpodobně setkal pokus o charakteristiku Vatikánu pomocí základních údajů o dalších vlastnostech, jež přísluší státu jako takovému, o jeho obyvatelstvu, ekonomice, politickém systému, historii a podobně.
A tak jediný skutečně použitelný klíč k pochopení povahy a zvláštností vatikánského městského státu poskytuje jeho historie. Městský stát Vatikán vznikl na základě smlouvy, kterou v roce 1929 uzavřeli papežovi zástupci s italským královstvím. Na jejím základě byla hlavě katolické církve vrácena symbolická část území bývalého církevního státu, které Itálie v letech 1861-1870 postupně obsadila a anektovala. Jak už bylo uvedeno, jde o teritorium vskutku nevelké, jeho suverenita je však mezinárodně garantována, a proto plně postačuje k tomu, aby Vatikán mohl být pokládán za skutečný stát.
Ovšemže už stát, jemuž vládli římští biskupové ve středověku a po větší část novověku, měl vzhledem k jiným zemím různé zvláštnosti, pokud však jde o kritéria státnosti, která jsem se nahoře pokoušel aplikovat na Vatikán, nevybočoval jeho předchůdce nikterak z normálu státních útvarů své doby. Kontinuitu mezi obojím totiž představuje především vztah papežů k politickému útvaru podřízenému jejich vládě, ať jím byl někdejší církevní nebo dnešní městský stát. Tento vztah přečkal veškeré změny, k nimž došlo v postavení papežů jako vládců státu a byl a je základním a rozlišovacím znakem politických útvarů, jimž římští biskupové vládli, dal by se nazvat jejich státní myšlenkou. Vatikán zdědil z minulosti především tuto státní myšlenku a právě ona z něho činí velmi specifický politický fenomén, jímž je. Politický význam Vatikánu nelze hodnotit na základě obvyklých znaků státnosti, jejichž obdobu nalezneme u kteréhokoli jiného státu. Nejen náboženská, ale též politická důležitost nejmenšího státu světa tkví v jeho účelu, který nedoznal změny tím, že dědicem teritoriálního celku prostírajícího se na podstatné části Apeninského poloostrova se stal útvar zabírající na území města Říma menší plochu než leckterá doména tamního bohatého soukromníka.
Určující jsou tu dvě skutečnosti: vládcem tohoto státu je papež a papež je nástupcem apoštola Petra, jemuž Ježíš dal za úkol řídit církev.
Jak souvisí papežovo náboženské poslání s jeho politickým vlivem?
Je nabíledni, že papež neodvozuje určitý vliv, který má v oblasti mezinárodních vztahů, od svého postavení hlavy Městského státu Vatikánu, ale že naopak veškerý význam Vatikánu ve světové politice je založen výhradně na papežově postavení duchovní hlavy věřících katolické církve. A z těchto skutečností vyplývá důsledek, že stát, jehož vládcem byl anebo je římský biskup, představuje pro papeže v současné době, stejně jako tomu bylo vždy v minulosti, nástroj, respektive jeden z nástrojů, jenž má sloužit výkonu jeho poslání hlavy katolické církve. Není-li snad výhradně jen takovýmto nástrojem, pak je jím aspoň přede vším ostatním, co snad ještě lze nalézt v aktivitách vatikánského státu. Zkrátka vše, čím Vatikán je a co dělá, je zcela podřízeno tomuto základnímu účelu služby "duchovním" cílům vyplývajícím z papežovy role náboženského vůdce. Ve zkratce by se tato skutečnost dala vyjádřit takto:
Papež nepotřebuje být hlavou státu proto, aby vládl, ale proto, aby nebyl ovládán.
Tato státní doktrína je stará více než půldruhého tisíciletí, začala se utvářet od chvíle, kdy se na počátku 4. století křesťanství z pronásledované a "lidské společnosti nebezpečné sekty" stalo státním náboženstvím Římské říše. Řešení problému zajištění papežovy (aspoň relativní) nezávislosti na světských vládcích tkvící v tom, že se on sám stane vládcem, bylo objeveno o něco později, ale i ono má dějiny již více než tisícileté. Vyplynulo z určitých historických okolností. Když římští biskupové stojící v čele duchovenstva tamější křesťanské obce vzali v druhé polovině prvního tisíciletí postupně do svých rukou vedle náboženských též světské záležitosti Věčného města, šlo jim primárně o to, aby jeho obyvatelstvu vytvořili podmínky k normálnímu životu. Nominální vládci Říma, kteří někdejší hlavní město největšího antického impéria už dávno opustili a od 4. století sídlili trvale v daleké Konstantinopoli, totiž nedovedli zajistit lidu staré metropole "chléb", mír a bezpečí.
Ukázalo se však, že se tato služba ve formě vlády, jež byla původně výpomocí z nouze, může v papežových rukou stát i jedním z nástrojů, jimiž se lze bránit proti tomu, aby se on sám nestal hříčkou v rukou mocných tohoto světa. A toto poznání vedlo k tomu, že spojení světské a duchovní funkce v rukou římského biskupa nabylo trvalé povahy a že se ho papežové stále přidržují navzdory mnoha komplikacím, které s sebou přináší pro výkon jejich poslání duchovní hlavy církve.
Proč jiné církve vlastní stát nemají?
No, prostě protože jsou jiné. V oblasti islámu je církví svého druhu sám stát. Zůstaneme-li v rámci křesťanství, je ovšem fakt, že katolická církev má svůj stát, její specifikou. Otázku, zda je tato její volba správná položil po druhém vatikánském koncilu položil ve velmi jasných a vyrovnaných termínech jeden z protestantských teologů, který se sněmu účastnil jako pozorovatel, sekretář luteránské federace ve Světové radě církví Lucas Vischer:
Různé koncepce povahy svědectví církve ve světě politiky vycházejí v podstatě z odlišného pohledu na církev samu. Jak máme rozumět poslání církve? Má být charismatickým společenstvím, má nést zodpovědnost za svůj vliv na politické činitele? Jaký vztah má s oblastí práva? Pokud může být vskutku popsána pomocí právnických termínů, jaký je vztah mezi jejím právním řádem a uspořádáním občanské společnosti? Jakým způsobem může lépe předvádět původ a obsah svého svědectví? Má to činit spíš prostřednictvím prorocké činnosti v rámci neustále se měnících struktur anebo pomocí institucí, které církve učiní rovnocennými partnery států?
Tato otázka nepřímo, ale jasně říká, proč se církev může obejít bez státu a také v čem by jí to bylo k užitku. Naznačená alternativa k tradičnímu i současnému stavu a činnosti katolické církve míří k samému jádru problému. Je třeba volit mezi řešením, jež přijímá za své budování organizace, zřizování institucí, které církvi otvírají možnosti působit účinně ve společnosti i na společnost, ale zároveň tím, že pro církev vytvářejí celou síť vazeb na okolní svět, berou jí onu svobodu, kterou jí ponechává druhé řešení tkvící v tom, že zůstane volným sdružením stejně smýšlejících lidí, oproštěných pokud možno od závislosti na „světských zřízeních“ všeho druhu.
Ve skutečnosti představitelé papežství mezi těmito alternativami už dávno zvolili první z nich. Učinili to v okamžiku, kdy se instituce římského stolce na počátku třetího století ocitá v plném světle historie, biskupové Zefyrin a Kalixt, když zavrhli představu presbytera Hippolyta o církvi jako elitním sboru „vyvolených“ a začali vytvářet „ekonomické zázemí“ pro potřeby rostoucí křesťanské obce. Tuto volbu potvrdil po uznání křesťanství za státní náboženství římského impéria papež Silvestr I. na počátku čtvrtého století, když počal budovat pozici římského biskupství jako instituce vybavené prostředky nejen k duchovní, ale i k světské vládě. Potvrdil ji Štěpán III. když se v půli osmého století vyprostil z nominálního poddanského poměru vůči konstantinopolskému císaři a založil tak via facti církevní stát a stejně tak to učinil o dvanáct století později Pius XI. při zřízení Městského vatikánského státu.
Ale daná volba se může jevit v poněkud odlišném světle, když na ni budeme pohlížet jako na rozhodnutí týkající se nikoli povahy instituce, ale způsobu osobního života. Takovéto rozhodnutí učinil v roce 590 Řehoř I. Veliký, když opustil svobodu a klid řeholního života a dal se svázat úkolem řídit římskou církevní obec, do jehož plnění zapojil veškeré své nevšední organizátorské i velitelské schopnosti.
A opět jsme u vlády, jež je službou, jako u základního zdůvodnění smyslu instituce papežství. Ale právě uvedený případ Řehoře Velikého poukazuje na jeden důležitý aspekt problematiky volby, o niž jde. Nabízí-li se na jedné straně komplex, jejž tvoří instituce + efektivnost + určitá svázanost, a na druhé soubor svobody + přesvědčivosti + ale i praktické bezmocnosti, nelze tyto dvě alternativy sice nijak zkombinovat anebo spojit, ale to nikterak nevylučuje možnost jejich paralelní existence. Volba jedné z nich neznamená nebo nemusí znamenat popření kvalit druhé, pokud někdo uznává obě, ale vybírá jednu, pak je volba - jako tomu bylo v Řehořově případě - pouze výrazem skutečnosti, že pro danou situaci a daný historický moment atd. je třeba volit onu z alternativ, které umožní lépe než druhá zvládnout úkol vymezený onou situací, oním momentem.
A klíč k řešení zdánlivě neřešitelného dilematu plynoucího z nezbytnosti volby a nutícího k rezignaci na hodnoty jedné či druhé z obou alternativ poskytuje opětovně historická paměť instituce papežství. Ve chvíli kdy je autorita a moc středověkého papežství za pontifikátu Inocence III. dovedena na sám vrchol, jenž už později nebyl překonán, vzniká na opačném pólu tehdejší křesťanské společnosti ideál úplné chudoby, jehož hlasatelem je svatý František. A papež nezavrhne chudáčka z Assisi, ale naopak schvaluje jeho pravidla života „podle evangelia“, František nevypoví poslušnost římskému biskupu oděnému v drahocenném rouchu, nekárá jeho bohatství, lesk a moc. Hrubá hnědá kutna se dobře snáší se zlatou tiárou a mezi jejich „nositeli“ - mocným Innocencem a pokorným „menším bratrem“ dokonce vzniká osobní přátelství.
Závěr tedy zní, že nelze-li alternativy spojit, lze je pěstovat zároveň a rozdělit přitom úkoly. Papežskému Římu připadne úloha onoho „rovnocenného“ partnera států a vůbec „mocných tohoto světa“, protože papež má k dispozici obdobné prostředky jako oni, ať je to mezinárodní uznání statutu Vatikánu, diplomacie, možnost vysílat zástupce do mezinárodních organizací, k účasti na konferencích atd., zatímco jiní katolíci se o to vše vůbec nebudou starat a budou ve stopách svatého Františka pěstovat křesťanskou svobodu.
Pomoc vatikánské diplomacie při řešení mezinárodních sporů.
I v době, kdy papež svůj stát neměl, býval papež zván jako arbiter sporů mezki různými státy, například Lev XIII. úspěšně vyřešil sedm takových pří, většinou šlo o spor o hranice mezi dvěma jihoamerickými státy. Ty byly katolické, a tak papeže poslechly. Za svého druhu "start" k mohutnému rozvoji novodobé vatikánské multilaterální diplomacie lze však pokládat vystoupení Pavla VI. na valném shromáždění Organizace spojených národů 4. října 1965, k níž již o rok dříve vyslal svého stálého pozorovatele. V intencích Druhého vatikánského koncilu, který v té době právě dokončoval své dílo, se papež na vrcholném světovém fóru představil jako mluvčí církve, jež má zkušenosti s lidstvem, nabízí mu morální dědictví dvou tisíciletí, aby mu s pokorou a bez nároků na vládu nad "časnými" záležitostmi pomáhala při úsilí o mír, spravedlnost a bezpečí ve světě. Uvedené téma jeho řeči se pak stalo jakýmsi leitmotivem, jenž se od té doby trvale objevuje a v různých variantách opakuje ve vystoupeních představitelů Svatého stolce v mezinárodních organizacích i v oficiálních vatikánských dokumentech adresovaných světové veřejnosti. Když pak Pavel VI. o čtyři roky později přistoupil k reorganizaci diplomatické služby Svatého stolce, věnoval obzvláštní pozornost právě otázce jejího působení u mezinárodních organizací.
Program, který papež tehdy nastínil, poté Svatý stolec postupně uskutečnil. Výsledky ukazuje nejen stálý vzrůst šíře jeho reprezentace u mezinárodních organizací anebo počet mezinárodních úmluv a konvencí, k nimž přistoupil a jež svým podpisem stvrdili i jeho zástupci, ale také nepříliš nápadný, leč reálný vliv, který má "nejmenší stát světa a duchovní velmoc" v posledním půlstoletí na světové dění. Je jasné, že tento vliv má váhu především morální, když třeba Vatikán v roce 1971 podepsal smlouvu o nešíření nukleárních zbraní, sám samozřejmě žádnou takovou zbraň nevlastnil a vlastnit nebude, ale zavázal tím všechny katolíky, včetně vlivných politiků, k úsilí o to, aby smlouva nezůstala prázdným gestem.
Zbývá dodat, že v aktivitách Svatého stolce na mezinárodní scéně existuje určité "rozdělení rolí". Zatímco o konkrétních opatřeních, jež by Vatikán rád prosadil, jednají jeho diplomaté v kuloárech nebo ve výborech i plénu různých konferencí, obecné cíle politiky Svatého stolce vyhlašuje před světovou veřejností pravidelně sám papež. Zajisté se to děje proto, aby tyto proklamace měly patřičnou váhu, zde však nejde tolik o význam či obsah projevů hlavy katolické církve jako o "technickou stránku" tohoto zveřejňování stanovisek Svatého stolce k problematice světového dění. V oblasti multilaterální diplomacie totiž využívá Svatý stolec příležitostí papežových vystoupení všeho druhu k tomu, aby do jeho projevů byly začleněny různé narážky na aktuální politické události, na něž je podle mínění "tvůrců" vatikánské politiky třeba reagovat. Jde-li o událost pokládanou za velmi závažnou anebo je-li nutno něco sdělit rychle a bezprostředně, obrací se papež k politickým představitelům nebo k mezinárodní veřejnosti mimořádným ústním či písemným poselstvím. Ale vedle toho má k dispozici dvojí druh pravidelně se opakujících proslovů adresovaných celému světu, v nichž se vyjadřuje k politickému dění, respektive k tomu, co v něm pokládá za důležité. Jde jednak o projevy římského biskupa u příležitosti dvou největších křesťanských svátků, vánoc a velikonoc, kdy "Petrův nástupce" posílá požehnání městu a světu (urbi et orbi). Vlastnímu požehnání (pronášenému dosud pouze latinsky) předcházejí blahopřání jednotlivým národům v několika desítkách jazyků a úvodem je proslov, v němž papež sdílí s oslovenými své "radosti i starosti". Třebaže těch druhých je často víc než prvých, ráz příležitosti a krátkost ceremonie (cca 20-25 minut) hlavě církve nedovoluje zabývat se detaily mezinárodní politiky, proto jde zpravidla opět jen o narážky jako v případě jiných jejích vystoupení "náboženského" charakteru.
Z tohoto důvodu má klíčový význam pro "zveřejňování" postojů Svatého stolce ke světovému dění papežův projev, jenž je pronášen jen jednou do roka a nikoli k širokému publiku, ale jemuž se přesto dostává rozsáhlé publicity a více méně obšírných komentářů v hromadných sdělovacích prostředcích. Jde o řeč, kterou hlava katolické církve a státu Vatikánu pronáší v královském sále apoštolského paláce k diplomatickému sboru akreditovanému při Svatém stolci při výměně novoročních přání. Tento projev podává bilanci významných událostí uplynulého roku a vyjadřuje stanovisko, které k nim zaujímá papež jako uznávaná morální autorita a nejvyšší představitel svého církevního společenství. Struktura řeči má obdobné rysy, jaké jsou známy z jeho politických proslovů při jiných příležitostech: pozitivní hodnocení, vyjádření souhlasu, pochvaly atd. mají většinou obecný ráz a jen málokdy se týkají i konkrétních věcí, mlčení či opominutí zmínky o určitých, byť důležitých událostech, je spíš výrazem kladného než záporného stanoviska k nim, kritiky však bývají naopak většinou adresné, třebaže samozřejmě více méně "diplomaticky zaobalené", což je nutné o to spíš, že se často týkají i zemí, jejichž diplomaté jsou přítomni. Sbor akreditovaný u Svatého stolce přece dnes reprezentuje takřka celý svět.
Oficiální vatikánská stanoviska nebo návrhy týkající se konkrétních otázek mezinárodní politiky předkládá vládám států Státní sekretář, ať už prostřednictvím nunciatur anebo velvyslanců akreditovaných u Svatého stolce. Tento postup odpovídá jeho postavení "předsedy vlády" a je přirozené, že tento hodnostář má také velký vliv na obsah takových dokumentů. Ale charakterem onoho zvláštního subjektu mezinárodního práva, jímž je Vatikánský městský stát jako nástroj vládce a vlády zcela specifického rázu, je dáno, že veškeré principy jeho politiky jsou vyhlašovány v papežově jménu a většinou (buď doslova či v přeneseném významu) přímo jeho ústy.
Kolika způsoby se lze setkat s papežem?
Pravidla tohoto styku jsou velmi přesná a přísná a řídí se zásadami diplomatického protokolu. Písemně se přímo na papeže mohou obracet pouze hlavy států, hovořit s ním ústně může každý, kdo je u něho přijat na audienci. V obou případech si lze vybrat mezi oslovením Vaše Svatosti (v italštině, běžné řeči Vatikánu: Vostra Santità, v jeho diplomatické řeči francouzštině: Votre Sainteté) anebo Svatý Otče (Santissimo Padre, Très Saint-Père). Podle protokolu je také třeba po oslovení se na papeže obracet nepřímo, ve třetí osobě (Svatý Otče, Vaše Svatost řekla, že...).
O přijetí na audienci je ovšem třeba žádat. Je trojího druhu, nejvyšší soukromá audience, jejíž součástí rozhovor s papežem mezi čtyřma očima, je vyhrazena významným politickým činitelům a jiným mimořádně významným osobnostem, s nimiž si papež přeje hovořit. Duchovní osoby mají k papeži přístup o něco snazší, ale i kardinálové musejí o audienci žádat. Nárok na soukromou audienci mají při návštěvě Říma tito političtí hodnostáři: hlava státu, předseda vlády, ministr zahraničí, předsedové senátu a parlamentu. Ostatní musejí o audienci žádat a je na dobré vůli Vatikánu, zda se jim vyhoví. Velvyslanci mají na tuto audienci nárok dvakrát za svou misi, při nástupu – odevzdání pověřovacích listin a při rozloučení na jejím konci. Jinak se s papežem setkávají při novoroční výměně blahopřání mezi papežem a diplomatickým sborem akreditovaným u Svatého stolce nebo pokud doprovázejí vysokého politika přijímaného papežem. Tehdy mohou s papežem vyměnit jen pozdrav a pár slov. A stejně je tomu u privilegovaných účastníků generálních audiencí, kteří sedí v první řadě a v závěru audience se s papežem smějí pozdravit. Tento druh setkání se ve vatikánském slangu nazývá baccio mano, protože dříve zahrnovalo políbení papežovy ruky (respektive odznaku jeho duchovní moci, biskupského rybářského prstenu), jež je dnes fakultativní. Pohotoví mohou stačit říci papeži pár slov, předají-li mu něco, hned se toho zmocní doprovod. Nicméně i toto setkání je velmi ceněno, a to zejména proto, že je vždy fotografováno a účastník tedy může mít fotografii, jak papeži podává ruku. Jinak ho na generální audienci vidí více méně zdálky.
Prof. PhDr. František X. Halas – historik, překladatel, první velvyslanec České republiky u Svatého stolce. Spolu se svou manželkou, PhDr. Dagmar Halasovou, vypracoval překlad české Jeruzalémské bible, který bude krátce představen v závěru večera.
Informační leták Na závěr přednášky proběhlo také krátké představení Jeruzalémské Bible. Více o tomto novém překladu, se můžete dozvědět v pořady ČT - Cesty víry.