Manželství a rodina – co vše se změnilo?

10. února 2010 proběhla další beseda z cyklu Iniciativy 17–11. Hostem setkání byl psycholog PhDr. Josef Zeman.

Během večera zazněly tyto otázky

• Manželství a rodina jsou v těžké době.
• Nelze ale vidět jen ohrožení.
• Je tu i mnoho nadějného, například důraz na kvalitu vztahů a života v manželství.
• Proměny manželství a vývoj v manželství.
• Jak velké je bohatství obsahu věty: „Manželství vždy směřuje k rodině“
• Jaká témata jsou nejčastěji zmiňována ve společnosti a jaká v katolickém prostředí?

PhDr. Josef Zeman, CSc., je psycholog. V letech 1974–1990 pracoval ve Výzkumném ústavu pediatrickém v Brně, kde se věnoval problematice dětí se zdravotním postižením a jejich rodin. Od roku 1991 dosud vede brněnskou manželskou a rodinnou poradnu Bethesda (bethesda@volny.cz, tel. 542 214 547)

Obsah přednášky

Máme-li uvažovat o změnách, které přinesl vývoj naší společnosti a které souvisí s manželským a rodinným životem, musíme postupovat podle určitého plánu. Pokusím se věnovat pozornost třem oblastem změn a postupně hledat, jak se navzájem ovlivňují a jak spolu souvisí. A právě toto vzájemné ovlivňování nedovoluje analyzovat je postupně a přehledně. Budou tedy pouze v určitých okamžicích probíhajícího sdělení vystupovat do popředí a vzápětí budou dalšími oblastmi překrývány. Pro srozumitelnost se však budu snažit, aby byly identifikovatelné.

1. První oblastí budou změny ve společnosti, které mají nejvýraznější vliv na rodinný a manželský život.
2. Druhou oblastí budou změny v chápání a prožívání vztahu mezi mužem a ženou v manželství.
3. Třetí oblastí budou změny, které vývoj společnosti vnesl do vnitřního života rodiny a do výchovy dětí.

Začnu třetí oblastí. Jako rodiče cítíme velkou odpovědnost, protože vychovat děti k životu v současné složité společnosti, k životu ve společnosti nabízející sice více svobody, ale plné nástrah a neodhadnutelných nebezpečí, je úkol velmi náročný. Jako věřící křesťané spoléháme hlavně na Boží pomoc, přesto si však v mnohých otázkách lámeme hlavu, jak se k nim postavit.
Patrně všichni bychom si přáli, aby naše dítě žilo z dobré víry v Boha, aby bylo podle svých možností vzdělané a aby našlo dobrého životního partnera. Přemýšlení o tom, jak tuto velkou rodičovskou touhu naplnit, nás vede k hledání odpovědí na dílčí, ale zásadní otázky. Zastavme se u některých z nich.

Pro věřícího rodiče je patrně nejnáročnějším přáním, jak předat dětem víru, kterou později neztratí. Většinou soudíme, že to musí být víra postavená na osobním vztahu k Bohu, nikoli pouze na vynuceném praktikování určitých pravidel či zvyklostí. Proto hledáme vhodný poměr mezi tím, jak předkládáme dětem víru i jako osobní vztah a přátelství k Bohu i jako soubor z toho plynoucích povinností. Brzo zjistíme, že vzletně formulovaný požadavek, aby nezpochybnitelná láska k Bohu vedla dítě k radostnému plnění povinností, se snadno řekne, ale hůře udělá. Jak dítěti vysvětlit, že prostě něco musí! Když jsme přísní a odmítáme diskutovat, dochází nám, že v dítěti pěstujeme více snahu vyhovět nám, přísnému rodiči, někdy v něm dokonce záměrně pěstujeme strach z nevyhovění, což je něco úplně jiného než prohlubování jeho vztahu k Bohu. Proto si také lámeme hlavu, jak mu být příkladem, jak by dítě mohlo od nás rodičů právě ten osobní vztah k Bohu okopírovat a více z něj žít. A najednou před námi stojí řada těžkostí. Nemůžeme najít čas, kdy být dítěti nablízku, kdy s dítětem důvěrně mluvit, protože nám ho ubírá jednou nezbytná práce v domácnosti, péče o mladšího nebo staršího sourozence, dohled nad přípravou do školy, jeho další činnosti atd.

Navíc situaci komplikují časté kolize s dítětem, které chce raději sledovat něco oblíbeného na videu, v televizi nebo hrát hry na počítači. Někdy se pokoušíme zvládnout děti jakoby společně, jako houf, ale zase cítíme, že vlastně osobně nemluvíme k žádnému z nich. Hledáme pomoc. Zvažujeme křesťanskou školku, křesťanskou školu, dobré kamarády, dobré zájmové činnosti. Ale čím více je těchto vnějších věcí, tím je opět méně toho osobního, důvěrného, toho vztahu k Bohu, který bychom chtěli, aby dítě od nás okopírovalo a přijalo. Jak to všechno skloubit?

První, co většinou začneme více promýšlet, je větší zapojení druhého rodiče. Někdy je to nemožné, protože druhý rodič, většinou muž, je prostě externista, který s vypětím sil plní vedle náročného zaměstnání pouze přesně domluvené úkoly, jako je dovezení dítěte odněkud někam a velký nákup autem podle seznamu. Jindy však se ukáže, že druhý rodič si čas pro děti najde a dětem to prospívá. Vnímáme to jako dobré řešení a hledáme, jak to více využívat. Více o dětech mluvíme, objevujeme jejich individuální zvláštnosti, přednosti, nadání. Rozvíjíme právě tu jejich konkrétní osobnost a jejich konkrétní předpoklady.

Tyto snahy však přinášejí další nároky na naší rodičovskou angažovanost, na náš čas a na naší rodičovskou spolupráci. Občas se něco domluveného nepodaří, vznikne napětí, konflikt, někdy dokonce krize. Máme-li dobré manželství, krize odezní, někdy z ní dokonce vzejde něco dobrého. Máme-li mezi sebou horší vztahy, naroste z krize zklamání, ostražitost vůči druhému, nespokojenost, nedůvěra, tajné, postupně i hlasité výčitky. Dostáváme se k prvnímu a zatím předběžnému konstatování: dnešní výchova je náročnější na kvalitu vztahu mezi rodiči. Postupně se budeme dále zamýšlet, v čem všem ta potřebná kvalita vztahu spočívá a proč je tak důležitá.

Vraťme se však ještě k širšímu společenskému kontextu. Napadá nás, že jsme na to jako rodiče téměř sami a ani různé výše zmíněné křesťanské instituce pro děti moc nepomáhají. Právě v tomto je nutné vidět zásadní změnu. Zatímco dříve společnost daleko více dávala různými způsoby najevo, co je a co není správné, v mnoha případech dokonce sankcionovala rychle a účinně i drobné dětské přestupky, současná společnost to téměř nedělá. Dítě prožívá rozpor: to, co rodiče zakazují, jiní dospělí nezakazují. To, co rodiče vyžadují, jiní dospělí vůbec nedělají. V záležitosti předávání víry je to obzvláště markantní. Ještě před několika desítkami let mělo dítě zcela odlišný obraz: skoro všichni dělali to, co moji rodiče. Teprve později se tehdejší dítě dozvídalo, že tak slavné to zase nebylo, že bylo mnoho vnějšího pozlátka. Často se této vnějškovosti též samo přizpůsobilo. Ale to je zase to, co v otázce víry dnes nechceme. Vnějškovost není reálná víra. Měli to tedy rodiče dříve lehčí nebo ne?

A ještě jedna zásadně nová charakteristika dnešní společnosti. Do rodiny pronikla elektronická média, která doslova okupují prostor, který byl dříve k dispozici pro vytváření a kultivaci vztahů. Dnešní dítě získává elektronickou cestou, a tedy vztahově sterilní cestou, široké informace o světě, které dříve zprostředkovával rodič a podporoval tím svou autoritu. Dítě vůči němu snadněji pociťovalo obdiv a úctu, vděčnost, která redukovala úzkost z nejistoty. Dnes je rodič často až v roli konkurenta všemocným mediím. Vyžaduje např. nepříjemně účast na rodinné akci v době, kdy by se dítě raději dívalo na dvd nebo hrálo na počítači. Poučuje o věcech, které se daleko atraktivnější formou dítě dozvídá z televize. A atraktivnost je někdy dokonce více v tom, že obsah sdělování z médií je v rozporu s rodičovským názorem.

Vraťme se však ke starosti rodičů, zda se podaří předat dětem víru, jako k příkladu žádoucího cíle výchovy. Této starosti se totiž podobá i několik dalších: jak v dítěti vypěstovat touhu po vzdělání, porozumění kultuře, vnitřní snahu chovat se ohleduplně a slušně, nelhat a nepodvádět atd. Začíná nám být jasné, že to chceme dokázat v komplikovanějších podmínkách a že jsme odkázáni prakticky pouze na naše vlastní síly. Zároveň si uvědomujeme, že nám nejde jen o rozvinutí talentů dítěte. Chceme na prvním místě u něj vybudovat respekt k nadosobním hodnotám. I v oblasti víry, i v oblasti mezilidských vztahů, možná i v oblasti vztahu k majetku, k životnímu prostředí a v dalších!

Pokusme se o shrnutí: Cílem dnešní výchovy není slušný člověk, který nenaráží. Dokonce ve skutečnosti není cílem dnešní výchovy ani jen slušný člověk, který ve všech směrech plní očekávání blízkých a nadřízených. Cílem dnešní výchovy je úspěšný člověk, tedy ten, který uskutečnil své osobní možnosti, své osobní nadání. Platí to jak pro nevěřící, tak pro věřící. My věřící pouze toužíme i po tom, aby naše děti byly úspěšné i ve víře, aby naplnily svou individuální schopnost osobního vztahu k Bohu. Bereme tím na sebe skutečně velmi těžký úkol! Jak ho naplnit?

Odpověď charakterizuje konkrétní nové prvky v současné rodině. K vytvoření vnitřní motivace dítěte k ochotě hledat dobrá řešení nejde dost dobře dítě přinutit, je třeba ho k tomu získat. Hlavním výchovným prostředkem tedy není systém trestů a odměn, hlavním výchovným prostředkem je pozitivní vztah s dítětem, který je obdobou, aplikací dobrého vztahu mezi rodiči. Neříkám tím, že tresty a odměny do výchovy nepatří. Tvrdím však, že již nejsou, vzhledem k proměně cíle výchovy, to hlavní. Vztahem je možné získat k tomu, k čemu nelze tresty donutit a o čem jsme hovořili výše. Co však musí vztah mezi rodičem a dítětem obsahovat, aby byl v dnešních podmínkách účinný?

Podle mého názoru musí být srozumitelně vyjadřován a nezpochybňován. A opět nový nárok! Vyjadřovat vztah k dítěti znamená pro rodiče stálé učení se. Matka se poměrně snadno naučí zacházet láskyplně s novorozeným dítětem, je k tomu instinktivně vybavena. Rozumět několikaměsíčnímu dítěti se však již musí učit. Tím, že si s ním hraje, že ho pozoruje, že s ním něžně experimentuje, že ho obdivuje. Když na to nemá čas, nenaučí se to. Když se to naučí, bude schopná v tom učení se pokračovat, protože se jí to bude líbit. Bude kompetentněji zacházet s dítětem i v jeho věku prvního vzdoru, při usměrňování předškolácích aktivit, při plnění školních povinností, při pubertě atd. Vztah s dítětem je učení se být v porozumění s dítětem. Být s ním v porozumění, i když vyžaduji něco, co je pro něj nepříjemné. Jak to zvládnout při péči o domácnost a o sebe? A jak to zvládnout při péči o další dítě nebo děti?

Řešení se někdy před dvaceti lety začalo označovat termínem „nový otec“. Nový otec cítí za výchovu dítěte stejnou odpovědnost jako matka a vede ho to k větší angažovanosti. Má to však těžší. Neprožil devět měsíců těhotenství, porod jen pasivně z velmi malé části a musí se toho tedy od počátku mnohem více naučit. Má tendenci se z toho vyvléci, čímž si to však dále komplikuje. Být v porozumění s větším dítětem je těžší než s dítětem menším. Navíc mu jsou blízké jiné věci než matce, takže by neměl od matky moc opisovat. Pečující otec musí zůstat otcem, mužem, aby mohl reprezentovat a zpřístupňovat nepochybně existující mužský svět. Většinou si musí i vůči matce vydobýt důvěru a získat více prostoru, aby jeho odlišné mužské přístupy akceptovala i tam, kde to umí ona skutečně nebo domněle lépe.

Noví otcové jsou dnes často k vidění, i když zatím jen v jakémsi dílčím vydání. Jsou schopni jednou či dvakrát týdně večer se o děti postarat, aby se paní mohla věnovat sobě a nabrat síly. Sami se rádi označují jako „ochotní pomáhat“. To však může být léčka, protože pomoc je někdy nutná, někdy ne. A to druhé může začít převládat. Stane se z toho postupný přesun odpovědnosti, někdy i přesun vztahu. Při tom právě vztah hraje s přibývajícím věkem dítěte čím dál větší roli, protože ubývá možností dítě přímo výchovně usměrňovat. Rozhoduje se čím dál více samo, a to na základě větší nebo menší snahy chovat se alespoň zhruba tak, jak se to mým milujícím rodičům líbí.

Pečující otec je velmi důležitý nový moment v současné rodině, protože představuje nejdostupnější a nejúčinnější cestu ke zvládání nových, časově náročných požadavků dnešní výchovy, které jsme výše naznačili. Tento fenomén však vnáší nové prvky i do manželství. Je důležitým projevem rovnoprávnosti vztahu muže a ženy v manželství. Rovnoprávnost je sice všeobecně akceptována jako základní prvek současného manželství, reálné optimální rozdělení rolí, povinností a odpovědnosti je však stále více poplatné tradici než potřebám konkrétní rodiny. Pořád ještě např. nečekaně často zaznívá ono nespravedlivé „jak sis je vychovala, takové je máš“. I dnes je častější jakási připsaná nerovnoprávnost, která má charakter větší svobody muže – má možnost se rozhodnout, zda a v čem se bude angažovat, zatímco žena vůči dětem řadu věcí prostě musí.

Tento stav komplikuje mnoha mladým manželstvím jejich vlastní plány a touhy více, než si to uvědomují, protože často narážejí na chybění těch nejzákladnějších projevů rovnoprávnosti, jako je stejné právo hodnotit kvalitu manželství, vyjadřovat se ke všem záležitostem a prakticky se podílet se stejnou odpovědností na výchově dětí. Při tom právě ta schopnost dobré domluvy je pro výchovu respektující individualitu dítěte to nejdůležitější. Čtyři oči prokazatelně více vidí. Podíl konkrétní práce může být samozřejmě podle podmínek různý, neměl by však být nerovně vynucený ve prospěch jednoho. Teoreticky platila rovnoprávnost mezi manželi již od raného novověku (v církvi od Tridentského koncilu), prakticky začíná platit až nyní.

Tato současná historická změna manželství souvisí s něčím, co sociologové (Lipovetski) nazývají vstup žen do společenského prostoru a představuje snahu o plnohodnotné uplatnění se žen ve všech sférách společenského života. Je výsledkem určitého politického boje, boje za ženská práva, ale i výsledkem rozšiřujícího se obecného poznání, které dovolilo lépe pochopit přínos a význam odlišnosti muže a ženy. Náhle bylo možné ve vývoji naší civilizace připustit, že mohou existovat i nehierarchické vztahy. Dřívější společnosti stavěly na tom, že je každý vůči někomu poslušný – např. žena vůči muži, muž vůči Bohu. Dnešní společnost staví na tom, že každý by měl být ochoten se s každým spravedlivě domluvit. Nehierarchické vztahy začaly převládat v uspořádání všech sfér moderních demokratických společností, do manželství vnesly více důrazu na kvalitu, řekli bychom širší pojetí kvality manželského vztahu.

Hodnota manželství přestala být vnímána mužským způsobem jako určitý výkon, jako něco co jsme spolu dokázali (nerozvedli jsme se, vychovali jsme děti, vytvořili jsme majetek, posloužili jsme starým rodičům …), ale hodnota manželství začala být vedle toho vnímána více jako prožitek vztahu: jako prožitek lásky, bezpeční, uznání, důvěry a dalších psychologických charakteristik. A další shrnutí: Vztahy prožívané v minulosti více fyzicky a podle fyzických výsledků i objektivně hodnotitelné, se změnily během posledních dvou generací na vztahy více psychické a prakticky výlučně subjektivně hodnotitelné.

Tato proměna manželství přinesla další dalekosáhlé změny. Hybnou silou vývoje manželství přestala být snaha o naplnění všeobecně uznávané normy, tedy snaha, aby se muž stal správným mužem, žena správnou ženou a rodina správnou rodinou. Do manželství vstoupily takové ideály jako respekt ke svobodě jedince, právo na vlastní názor, stejná hodnota mužského a ženského myšlení, zákaz násilí, zákaz vzájemného zneužívajícího vlastnění atd.

Začíná být obecně přijímáno, že dobré manželství je více výsledkem oboustranného úsilí o budování vztahu než pouze dobrým výběrem partnera. Dvě úplně odlišná manželství mohou být stejně dobrá. A dále: Naděje na pozitivní vývoj a možnost zlepšování manželství, někdy i s pomocí odborných služeb, se stala argumentem pro respekt k jeho trvalosti, u věřících k jeho nerozlučitelnosti. Tento vývoj přinesl pro křesťanské manželství a křesťanskou rodinu podle mého přesvědčení větší prostor pro reálné uskutečnění ideálů křesťanského manželství a rodiny, ale i podstatně větší nároky a tím i větší rizika. A shrnujme dále:

Dobra manželství jsou nyní více výsledkem individuálního úsilí obou partnerů, nikoli vynucena společenským tlakem.

Druhý vatikánský koncil se v konstituci Gaudium et spes vrací k původně Augustinově formulaci tří dober manželství a jmenuje: dobro potomstva, dobro lásky a věrnosti a dobro svátostnosti, aniž naznačuje nadřazenost jednoho nad druhým. Naplnění těchto ideálů žádá nyní daleko větší úsilí obou partnerů. Např. odpovědnost při rozhodování o potomstvu musí být rovnoprávně záležitostí obou partnerů, protože máme k dispozici jak vědomosti o náročnosti výchovy a zabezpečení dítěte, tak prostředky umožňující volit čas, kdy bude dítě počato. Pořád sice existuje určitý vnější tlak, že vícedětná rodina je výrazem velkorysosti manželů, neznemožňuje však skutečně společné a svobodné, tedy i odpovědné rozhodování.

Obdobně i osobní odpovědnost za kvalitu vztahu již nemůže být zpochybňována například v minulosti častým vynucováním nebo zakazováním volby určitého partnera ze strany rodičů. Tato svoboda volby, navíc volby dnes již většinou konané ve zralejším věku, by měla a může motivovat k usilovnějšímu naplňování představ a očekávání obou partnerů, včetně snahy o společné prohloubení duchovního života, jako zdroje psychické a duchovní síly. V tom jistě spočívá ono podtržení křesťanského charakteru současného manželství.

Stejně tak rozhodnout se svobodně a vědomě pro dítě vyššího pořadí je cennější než pouze někdejší pasivní očekávání, kolik dětí se z našeho soužití narodí. Má-li být plodnost manželství podílem na stvořitelském díle Boha, musí to být také podíl chtěně a s tímto záměrem zvolený. A k tomu máme větší prostor, než jaký jsme měli v minulosti.

Problém však představuje vědomí osobního autorství oněch ve svobodě provedených kroků, které jakoby nabízí možnost jejich revize. Když jsem něco svobodně udělal, můžu to zase svobodně vzít zpět. Nikdo další mi do toho nemá co mluvit, jmenovitě společnost nemá právo mne za mé rozhodnutí sankcionovat. Stále častěji jsme svědky rozvodu, který není motivován nemožností setrvat, ale touhou zažít lepší. Setrvat v obtížném manželství a vytrvale se snažit o jeho zlepšení je dnes v podstatě svobodné rozhodnutí na rozdíl od doby, kdy rozvod byl společensky znemožněn. I to je paradoxně větší důraz na křesťanské pojetí odpovědnosti a povinnosti.

Snaha o udržení a nárůst kvality vztahu obohacuje osobnost, protože rozšiřuje prostor seberealizace o vztahovou dimenzi.
Moderní manželství je mimořádně inspirujícím prostorem pro vývoj intimního mezilidského vztahu, protože usměrňuje touhy a představy obou partnerů do reálného tvaru, který je více přijetím kvalit a odlišností druhého než prosazením vlastní představ. Většinou je na počátku tento proces odstartován mohutnou zamilovaností, emočním startovacím nábojem, který, pokud neustrne ve sladkobolné citovosti, postupně sytí a motivuje vznik dalších etáží porozumění, až prostoupí celou osobnost obou partnerů a rozvíjí se s jejich věkovými proměnami.

Manželská láska je tedy prohlubující se proces porozumění a sdílení od stavu počátečního a převážně emočního, do stavu vyrovnaně a celkově osobnostního, tedy do stavu, kdy jeden partner druhého akceptuje s jeho přednostmi i nedostatky, dokáže ho povzbuzovat a chovat se k němu způsobem, který druhého trvale těší a emočně obohacuje. Proces seberealizace tedy v manželství rozvíjí vztahovou dimenzi člověka, která je jinde (s výjimkou intimního života s Bohem) prakticky nedostupná. Z tohoto úhlu pohledu lze pochopit, že vzájemné obohacování je tím dostupnější, čím je vztah rovnoprávnější a naopak tím méně uskutečnitelné, čím více jsou představy jednoho askriptivně, a priori, „z venku“, nadřazené představám druhého. Např. všeobecně přijatou jistotou, co je a co není správné.

A ještě malý výlet na okraj teologie jako vyzdvižení důkazu o zvýraznění křesťanského charakteru současného manželství. I když dogma o Boží Trojici pochází z křesťanského starověku, převládal prakticky až do dvacátého století tzv. unitární pohled na Boha. Bůh byl teologicky reflektován jako jednota tří osob. S rozvojem trinitární teologie je zdůrazňována jednota v odlišnosti božských osob, což má bezprostřední vliv na pohled na člověka. Pregnantně to vyjádřil Jan Pavel II.: má-li být člověk obrazem Boha, musí se o to snažit „nejen skrze své lidství, nýbrž také skrze společenství osob“ (Jan Pavel II., 2005: 59). A v podobném duchu citát z Kompendia sociální nauky církve, čl. 111: „obrazem Boha je dynamismus vzájemnosti, která oduševňuje ono ‘my’ lidské dvojice“.

A pokračujme ve shrnutí dalších charakteristik současného křesťanského manželství:

Křesťanští manželé jsou nuceni se zdokonalovat ve schopnosti přinášet oběť a zaujímat postoj služby.
Křesťanské manželství je neuskutečnitelné bez rozvoje ochoty obou partnerů k postoji individuální oběti. Tento postoj umožňuje udělat i lidsky nepochopitelný krok, který je někdy v manželství nutný. Příkladem může být zachování lásky a důvěry při závažném selhání druhého. Stojí na něm schopnost skutečného odpuštění. Postoj oběti však zároveň může být zneužíván k prosazení svého pohledu, k tzv. manipulacím z pozice strádajícího, a je proto nutné jej neustále očišťovat. To je však již samostatná rozsáhlá problematika.

Ochota ke službě druhému partnerovi je ve své každodennosti dostupnější, protože je schopna stálého zdokonalování. Také disponuje větší pestrostí projevů. Mohu Ti sloužit jak ochotou více pracovně přispět, tak ochotou více věci promýšlet či více se přizpůsobovat. Věta Mým štěstím je štěstí druhého nemusí být v manželství prázdnou frází, ale její naplnění je náročný úkol. Spočívá např. v nalezení rovnováhy mezi tím, kolik sil věnuji skutečné službě druhému a kolik sil věnuji na rozvoj vlastních sil. Jistě i proto, abych je ve prospěch druhého používal.

Vysoký respekt k institucionální stránce manželství přináší výhody pro společnost, protože snižuje společenské ztráty, spojené s vysokou rozvodovostí.

Většinová společnost uznává plně hodnotu manželství, staví jí však jako výsledek slučitelnosti dvou osobností, resp. vývoje dvou osobností. Když se pozitivní výsledek nedaří, je legitimní zkusit to s jiným partnerem. Tzv. personální stránka manželství je rozhodující. Křesťanští manželé si většinou zachovávají vysoký respekt též k institucionální stránce manželství, vidí jí jako daný a nezrušitelný rámec, ve kterém se snaží hledat smysl nejen v lásce, která je výsledkem určitého úsilí a určitého učení se, ale i v plodnosti manželství, ať již jde o plodnost biologickou, společenskou nebo psychologickou.
Institucionální stránka manželství je ve skutečnosti pro společnost důležitější, protože zajišťuje v jejím slovníku reprodukci tzv. lidského kapitálu, který nelze bez rodiny v dostatečném množství získat. Jako křesťané implicitně připouštíme, že zachování manželství je důležitější než jeho skutečná kvalita a výkonnost. Samozřejmě: pokud je to v lidských silách! Připouštíme, že např. život s obtížným partnerem je též v Božích očích hodnota, která něco podstatného přináší. Tento pohled se nemůže podařit ve většinové společnosti prosadit, dokonce ho ani většina křesťanských církví tak jako my katolíci nesdílí. Je však dle mého názoru velmi důležitý, protože omezuje určitou bezbřehost řešení, které sází na opakované hledání partnera, se kterým mi to konečně půjde.

Křesťané mohou významně přispívat do celospolečenské diskuse o manželství a rodině, protože disponují schopnostmi a zkušenostmi, které mohou být pro ostatní oslovující.
Prozkoumejme však nejdříve širší kontext současné celospolečenské diskuse o rodině. Tradiční evropská diskuse o vztahu jedince a společnosti, původně převážně filozofická, přerostla do politické roviny a stala se jedním z hlavních témat jak liberálních, tak socialistických i křesťanskodemokratických politických přístupů v podobě otázky, jak najít dobrý poměr mezi mocí státu, velikostí státu, a rozsahu svobody jednotlivce, tedy respektu k jeho soukromí a k jeho soukromým volbám. Tato obecná diskuse se ve skutečnosti manželství a rodiny významně dotýká, protože je postupně od sedmdesátých let minulého století obohacena o diskusní segment vycházející z feministických pozic.

Feministky v této době získaly širší pozornost projektem určité vzpoury (a nyní cituji Pavla Baršu z roku 2002), vzpoury proti takovému pojetí obecného lidství, které považuje automaticky specifické myšlení mužů za jedinou reprezentaci člověka. Pro další uvažování tedy musíme mít toto myšlenkové pozadí stále na zřeteli a porozumět mu, protože jde o vzpouru z jisté části oprávněnou. Feministické myšlení se však z historických důvodů většinou kloní k myšlence, že právě křesťansky pojatá rodina je v podstatě nástroj mužské nadvlády nad ženami, v jejich slovníku projev hegemonního mužství, které nutně představuje překonanou etapu vývoje západokřesťanské civilizace a jeho obhajoba údajně brzdí pozitivní řešení současných problémů. Pořád mají muži větší svobodu a ženy více práce a povinností.

Pro tento svůj přístup, že tradiční hierarchická rodina ohrožuje vývoj naší civilizace, předkládají velmi pádné argumenty. Jeden z nejpádnějších je tvrdý statistický údaj. Státy, ve kterých převládá tradiční pojetí rodiny, např. Itálie nebo Španělsko, mají dlouhodobě nejnižší porodnost, a tedy nejvíce přispívají k vymírání naší civilizace. Státy s liberálním pojetím rodiny, např. Švédsko nebo Norsko, mají dlouhodobě porodnost prakticky na úrovni přirozené reprodukce, a tudíž z demografického hlediska naši civilizaci zachraňují. Tato argumentace bývá doplňována údajem, že mateřství v tradičním pojetí ekonomicky celoživotně handicapuje ženy, činí je závislými na mužích a tudíž nespravedlivě nerovnoprávnými. Tuto závislost se daří liberálními a socialistickými přístupy zmírňovat až snad odstraňovat.

Do takto rozehrané evropské diskuse můžeme výrazně přispět naší specificky křesťanskou zkušeností: vysoké procento rodin věřících má i více dětí, i buduje úspěšně plnou rovnoprávnost rodičů, tedy nezneužívá ekonomické závislosti žen k jejich marginalizaci. Jednak to chceme z důvodů naplnění přikázání lásky, jednak to potřebujeme z důvodů naplnění našich náročných výchovných cyklů, jak jsme o tom mluvili výše. Platí však tento výrok skutečně v dostatečné šíří aby byl přesvědčivý? A jestliže ano, jakými prostředky toho dosahujeme? A jsou tyto prostředky pro většinovou společnost dostupné?

Podle mého názoru jsme schopni argumentovat i odkazem na praxi, i teoreticky. Pro většinu mladých křesťanských rodin je idea „nového otce“ téměř samozřejmostí, i když zatím asi ještě v menší míře. Začínám se však již setkávat s rodinami, kdy je dělba výchovné a ekonomické angažovanosti mezi rodiči zcela vyrovnaná a dokonce s křesťanskými rodinami, kde podstatně vzdělanější žena přebírá v určitém vhodném věku nejmenšího dítěte převážnou část ekonomické odpovědnosti za rodinu a muž se převážně věnuje zabezpečení domácnosti a dětí. Vzrůstající a asi neodstranitelná vzdělanostní nerovnováha, tedy že ženy jsou ve vyspělých státech vzdělanější než muži (v nejmladších generacích už i u nás – např. Masarykovu univerzitu jako celek absolvuje 70% žen), bude postupně dělat tuto formu spolupráce stále častější.

To podstatné ve hře však není nové rozdělení rodičovských rolí, které žádá, a tedy svým způsobem vnucuje nová doba. To podstatné je schopnost na lásce postavené dohody, která umožní konkrétnímu páru optimální rozhodnutí. Dohoda na základě lásky je možná jen tehdy, když v lásku skutečně věříme a v rámci reálného duchovního úsilí je skutečně tím nejdůležitějším v našem životě. Tedy důležitější než „veřejné mínění“, než tradice, touha po majetku, touha po společenském uznání, důležitější než mé osobní představy o budoucnosti. Určitě takto to myslel svatý Pavel ve slavné 13. kapitole v Prvním listě Korinťanům, když se odvážil říci, že láska, kromě úžasných vlastností, také všechno překoná. A to je právě ten poklad, který máme po tisíciletí k dispozici a který musíme nyní účinněji využívat.

Téměř všichni lidé touží po lásce a po dobře vychovaných dětech, pouze nemají dostupnou důvěryhodnou zkušenost, co všechno dobrá láska obsahuje, jak se právě ve výlučném a stabilním vztahu může optimálně rozvíjet a jak umožňuje v současné společnosti děti dobře vychovávat. Máme historickou příležitost přispět významně k řešení problémů, které dělají starost i liberálům, i socialistům i feministkám. Problémům s demografickou krizí naší civilizace a problémům s mezigeneračním přenosem hodnot, na kterých svobodná společnost stojí. Máme historickou příležitost řešení těchto problémů nabídnout a praktickými zkušenostmi zprostředkovat. Musíme to však nejdříve sami mezi sebou uskutečnit.

Josef Zeman

• Informační leták (181.81 Kb)