Přednášky

Vyhledávání

Marek Orko Vácha

Bioetika – umění žít a život chránit

Cyklus besed o sociální nauce církve Iniciativa 17–11 dostal ve středu 1. dubna nový tematický impuls. Proběhl první ze tří večerů o bioetice – umění žít a život chránit. Zcela zaplněný sál Divadla Miriam ve Strašnicích (115 posluchačů) přivítal katolického kněze, přednostu Ústavu lékařské etiky na 3. LF UK, farního vikáře studentské farnosti u Nejsvětějšího Salvátora v Praze a administrátora farnosti v Lechovicích u Znojma, otce Dr. Marka Váchu.

Co „umění žít a život chránit“ obnáší? „Bioetika je nejširší pojem, nadřazený pojmu lékařská etika a jeho synonymům. Rozumí se jím zkoumání etických problémů nejen v praktickém výkonu lékařské praxe, ale také ve výzkumu, zejména v oborech, které výkon lékařské praxe podmiňují (biologie, biofyzika, chemie, farmacie),“ píše prof. RNDr. Haškovcová. V širším významu se používá i pro označení etické problematiky veškerého života na zemi a lze se s ním setkat v odborné ekologické literatuře. Zesnulý morální teolog Bernhard Häring říkal, že odpovědnost za zdraví a život lidí je záležitostí nejen biologů, lékařů a etologů, ale „ponejvíce politiků“. Někteří proto rozlišují bioetiku a biomedicínu, příp. užívají termín biomedicínská etika. Tématem se intenzivně zabývá samozřejmě i církev. Dokazují to například slova biskupa Vojtěcha Cikrleho, předsedy Rady pro bioetiku při ČBK: „Otázky bioetiky se stávají mimořádně závažným tématem medicíny, biologie, filosofie i teologie. Bez přesnější představy o obsahu pojmů klonování, preimplantační diagnostika a redukce těhotenství se před nedávnem obešel i morální teolog. Dnes jde o věci, které se týkají mnoha lidí.“

Inspirací strašnického večera se stala Váchova poslední kniha Místo, na němž stojíš, je posvátná země. V jejím podtitulu čteme „Kruh úcty k člověku, živé přírodě i celému vesmíru“. Základní otázkou probíranou nejčastěji jak mezi odborníky, tak mezi laiky je to, kdy začíná a kdy končí lidský život. Teorii kruhu vyslovil už C. S. Lewis. Lze vcelku bezpečně tvrdit, že etika je pro všechny lidi, ať už žijí kdekoli, táž, ale liší se tím, na kom ji chceme aplikovat. Kruh lidství zahrnoval nejprve příslušníky vlastní rodiny a rodu, příp. kmene (přírodní národy). Židé tento kruh rozšířili na přistěhovalce a cizince, tedy lidi žijící v témže prostoru. Přeletíme-li staletí, pak válka Jihu proti Severu nastolila otázku práv pro indiány a černochy. Začátkem 20. století se obecně více přemýšlí o právech žen. Po II. světové válce, kdy kvůli hrůzám Osvětimi nastává zcela nová situace, si lidé více uvědomují, že nelze žádnou lidskou bytost ze společnosti vyřazovat. Do kruhu jsou tak přijaty děti a lidé tělesně i mentálně postižení. Na konci 20. století se kruh ještě více rozšiřuje. Dostávají se do něj i „ostatní tvorové“, celá příroda. Tato původně křesťanská myšlenka se ovšem pozmění, dokonce se začne stavět proti samému křesťanství. Někdy jako by se začalo klást rovnítko mezi člověka a zvíře. Avšak to, že člověk stojí nad ostatní živou přírodou, protože je Božím obrazem a má nesmrtelnou duši, se nevylučuje s úctou ke všemu živému, k tomu, co Bůh stvořil a co z jeho rukou vzešlo jako nejvýš dobré. V tomto smyslu můžeme se sv. Františkem nazývat vše kolem sebe menšími bratry a sestrami.

Další dimenzí kruhu je počátek a konec života. Kdy začíná lidský život? Patří embryo do morální komunity? A z opačné strany: Kdy člověk přestává být člověkem? V jakém momentu nastává jeho definitivní konec? Je zapotřebí, aby náš kruh oba tyto póly života pojal do sebe. Marek Vácha odpověděl na specifickou úlohu, kterou máme my křesťané, takto: Jsou otázky ryze křesťanské, ryze náboženské. A jsou otázky, jimiž by se měl zabývat každý člověk dobré vůle, nejen křesťan. V jednoduché zkratce: o tom, jakým způsobem oslavovat Boha v liturgii, mohou diskutovat křesťané mezi sebou. Ale že se nemá lhát, krást a zabíjet, klást si otázky života a smrti, o tom by měl přemýšlet a mluvit každý člověk. Křesťané mají jistě veřejně vystupovat na obranu života. Otec Vácha ovšem stejně tak zdůrazňuje, že problémy spjaté s eutanazií, potraty atd. mají svůj původ ve výchově, v rodině, ve škole, tedy tam, kde vyrůstáme, kde jsme formováni. Pozoruhodná byla v této souvislosti jeho sonda věnovaná rozdílnému přístupu k etice u Američanů a Evropanů. Tolikrát přezíraná Amerika je v etických otázkách mnohem citlivější než starý kontinent.

Další velká otázka večera zněla: Kde lidé hledají zdroje etických zákonů? Od čeho je odvozují? „Není-li Bůh, je vše dovoleno,“ můžeme říci s Dostojevským. Existuje etika utilitaristická a hedonistická, jakési „luxusní čekání“ na smrt. Známy jsou morální imperativy I. Kanta i klasická etika aristotelská, etika ctností. Žádná z etik ale nedokáže obsáhnout jednání ve všech životních situacích. Aristoteles proto klade důraz nikoli na to, jak bych měl jednat, ale jaký mám být. Dobrý, moudrý a zkušený člověk se zachová dobře v jakékoli situaci. Kromě filosofů řeší etické otázky rovněž teologové. Obraz člověka v dnešní společnosti je zhusta obrazem bytosti, která nezná nebo v sobě zamazává Boží obraz. Není-li člověk zakotven v Bohu, vznáší se ve vzduchoprázdnu. Božský hlas v nás – svědomí – je přidušen, nemá se čeho pevného zachytit. Nejtemnější vize pak člověka vidí jako kus hmoty, který se náhle vzbudil. Zjišťuje, že je ve vesmíru sám, Bůh není...

V závěrečné části promluvil host nejprve stručně o čtyřech principech lékařské etiky. Pojmenovali je v druhé polovině 20. století T. L. Beauchamp a J. F. Childress, kteří propojili dva principy hippokratovské – dobřečinění, neškodění – s dvěma zásadami novými: autonomií a spravedlností. Na tomto „morálním esperantu“ se shodnou všichni, bez ohledu na to, k jaké filosofické škole se přiklánějí či jaké náboženství vyznávají. Ale i zde na nás čekají obtíže a musíme čelit různým záludnostem. Na zásadu autonomie se „nalepují“ negativní jevy poslední doby: pacient přestává být na prvním místě zájmu lékaře, např. kvůli velkému tlaku ze strany farmaceutických firem. Nepatrný, přesto závažný posun v terminologii: lidé už nejsou pacienty (z lat. patior, pati = trpím), ale klienty, smluvními, rádoby rovnocennými partnery. Zdravý rozum ale říká, že rovnost v nemocnici neplatí. V politickém ohledu existuje velmi ožehavá otázka výhrady svědomí. Mají lékaři zaručeno, že nebudou muset, pokud nebudou chtít, provádět eutanazii nebo potraty? Nesnadná odpověď přednášejícího zároveň nejvíce povzbudila. Na obecné rovině jistě platí, že legislativa toho kterého státu je vyústěním mravního klimatu společnosti. Zároveň ale M. Vácha jasně řekl, že „dějiny tvoří konkrétní lidé a jejich konkrétní činy“. Jako příklad jmenoval MUDr. Marii Svatošovou, která – s pomocí Boží i svých kolegyň a kolegů – doslova ze země vydupala hospice v naší zemi. Musíme věřit, že naše postoje ovlivňují okolí – vše, co říkáme, jak jednáme i jak se vyjadřujeme. Ježíš tedy zvolil velmi případné přirovnání, mluvil-li o kvasu v těstě nebo soli v pokrmu.

Nakonec jsme vyslechli Váchovu reflexi etických důrazů obou posledních papežů, jejich vztahu k ekologii, jejich přemýšlení o vztahu víry a rozumu, teologie a přírodních věd. Jan Pavel II. byl přesvědčivým a otevřeným zastáncem dialogu víry a vědy. Neúnavně, s jistotou, hájil právo na život v jeho počátcích i na důstojný konec života. Benedikt XVI. v díle svého předchůdce pokračuje. Snad si můžeme dovolit zvýraznit jejich odlišnosti: víra Jana Pavla II. byla jakoby jasně daná, bylo znát, že polský papež, morální teolog, je rovněž umělcem, básníkem. Benedikt XVI. je analytik, vše musí být vysvětleno a zodpovězeno, promyšleno do podrobností. „Na dně duše každého křesťana bliká plamének ateismu, na dně duše každého ateisty pak plamének víry.“ Vystoupení hosta vnímali posluchači v sále s velkým zájmem. V diskusní části se zajímali zejména o zpřesnění základních pojmů z etiky. Jako by tím doplnili zkušenost Marka Váchy z výuky etiky na biskupských gymnáziích v Brně a Praze. Oceněni za přemýšlivost, inteligenci a hloubku otázek mohou být tedy nejen jeho středoškoláci!

Marie Mocová, Pavel Mareš

Ke stažení