Přednášky

Vyhledávání

Jiří Zajíc

Kdo je svědkem církve vůči společnosti?

Jako třetí host Iniciativy 17-11 přišel 4. března 2009 do Divadla Miriam Jiří Zajíc, člen Centra pro sociální otázky při České biskupské konferenci a bývalý vedoucí redaktor náboženské redakce Českého rozhlasu. Tématem večera byla otázka: „Kdo je svědkem církve vůči společnosti?“ Vystoupení přednášejícího lze rozdělit do dvou hlavních částí. V první promluvil obecně o tom, co by mělo charakterizovat člověka, který o Kristově evangeliu a církvi svědčí v naší společnosti. V druhé, konkrétněji zaměřené, části se zamyslel nad jednotlivými povoláními či zaměstnáními; na naši žádost se zaměřil na tzv. pomáhající profese. Jeho precizně připravený příspěvek doprovázela powerpointová prezentace (viz příloha).

„Slovo svědek, svědčit nebylo zvoleno náhodou: vystihuje totiž podstatu věci lépe než výrazy zastupovat či reprezentovat,“ řekl host v úvodu. O tom, co znamená přijetí radostné zvěsti pro každodenní život, má totiž svědčit každý dospělý křesťan. Většina z nás je rodičem a vychovatelem. Další jsou zaměstnanci, někteří i zaměstnavatelé. Každý z nás nese za sebe i za jiné odpovědnost. Jaký má být svědek Kristův, svědek Církve? Stručná odpověď zní: důvěryhodný, přesvědčivý a ochotný pro své svědectví trpět. Důvěryhodnost se podle Jiřího Zajíce skládá ze čtyř základních stavebních kamenů: (1) vyrůstá z dobrého charakteru a (2) celkové integrity a projevuje se (3) v kompetentnosti, ve způsobilosti toho kterého člověka něčeho dosáhnout, a (4) ve výsledcích, jež si dotyčný vytyčil.

Ve společenství církve s těmito vlastnostmi a požadavky nepočítáme vždy prvořadě. Můžeme se ale rozpomenout na zdravou křesťanskou zásadu „milost předpokládá přirozenost“. Křesťan právě proto, že se vztahuje k nebi a usiluje o to, co je nadpřirozené, má zůstat realistou. Neměl by se tedy bát i uplatňovat zdravá sociologická měřítka na sebe a na své vztahy k různým společenstvím, v nichž se pohybuje, žije či pracuje. Týká se to i společenství, které je nám křesťanům nadmíru drahé – tedy církve, lidu shromažďovaného kolem Krista samotným Bohem.

Během svého výstupu přednášející několikrát upozornil na nebezpečí jednostranných přístupů. Pro mnoho současníků je typické posuzovat něčí důvěryhodnost jen na základě odbornosti a výsledků. Nemělo by skoro vůbec záležet na osobních vlastnostech či mravech jejich nositele. Jistým zaklínadlem křesťanů na druhou stranu bývá to, že když je někdo dobrý člověk a má dobré úmysly, pak na konkrétních schopnostech, kompetenci a výsledcích tolik nezáleží nebo se o nich mluví méně.

Čtyři výše zmíněné základní kameny důvěryhodnosti je třeba kultivovat a rozvíjet. Osobní integrita stojí a padá s plněním vlastních závazků, odvahou a tím, že naše slova a skutky se shodují. O tom, co je dobrý úmysl, nerozhoduje pouze prospěch můj, ale především druhých lidí. V dnešní době je naléhavý požadavek zříci se vlastních přebytků ve prospěch potřebnějších, než jsem já. Je to rozhodně první krok k tomu, dávat druhým sám sebe. Poněkud odborně znějící slovo kompetence si křesťan snadno přeloží – jde o dary, charismata, nadání nebo, biblickým jazykem, o hřivny. Dobré výsledky jsou spojeny s námahou sebevzdělávání. Opět jsem si vzpomněl na jeden pozapomenutý poklad církve, která studium (z lat. úsilí) tradičně chápala jako formu askeze. Askeze však nikdy nebyla zaměřena na sám výkon a přemáhání, nýbrž na uschopnění člověka k cílům, které ho převyšují, a k pokud možno bezpečnému dosažení takového cíle.

Řada polistopadových sociologických šetření nevypovídá pozitivně o pověsti církve jako instituce. Jiří Zajíc několikrát vybídl k úvaze, zda církevní majetek a ekonomické vyrovnání církve a státu mělo mít tak velkou, tak mediálně výraznou prioritu. V čem se stala chyba a jak je ji možné dnes napravit?, ptal se sebe i posluchačů. Za zmínku ovšem stojí i jedno z mála pozitivních sociologických zjištění: lidé v naší zemi stále výrazně důvěřují církvi v tom, že umí zprostředkovávat lidem odpovědi na otázky po smyslu života.

Vrcholem přednášky byl pohled na jednotlivá povolání a profese. Nejvíce času náš host po zásluze věnoval poslání rodičů a pedagogů. Právě oni se každému z nás nejvíce dostali „pod kůži“: to, co v dobrém i ve zlém vložíme do vlastních dětí, nelze rázem škrtnout. Jaké jsou ctnosti a nectnosti a jaký potenciál k dobrému i ke zlému dříme v povolání křesťanských právníků, novinářů a komunálních politiků nebo křesťanských manažerů, úředníků a lékařů?

Jiří Zajíc především ukázal, že naše civilní zaměstnání není „odstřiženo“ od našeho duchovního života, ale že má smysl je posvěcovat a evangelizovat. Z mnoha podnětů (komplet uveden v powerpointové prezentaci) vybíráme: Jsem coby rodič spolehlivý pro toho, kdo mi byl Bohem svěřen? Uplatňuji svou autoritu ve prospěch dítěte a tak, aby dozrávala jeho svoboda? Jsem coby učitel pedagogický optimista, mám v děti důvěru? Jsem-li novinářem, usiluji o sebereflexi a neustále se vzdělávám? Pracuji-li jako advokát či soudce, mám odvahu k spravedlivým rozhodnutím a nepohrdám druhými? Jsem jako obecní zastupitel odolný vůči korupci a klientelismu? Důvěřuji coby manažer v reálné Boží působení v tomto světě? Plním jako úředník svědomitě a efektivně své povinnosti? A třeba jako lékař: chráním vždy a všude život, nebo jsem se už stal lhostejným? Řada dotazů, námitek a doplnění z publika byla dokladem, že dané téma Jiří Zajíc probral skutečně důkladně.

Pavel Mareš

Ke stažení